Narodila jsem se 5.března 2005 v krásné krajině jihočeského kraje u rakouských

hranic v Rašpachu,kde jsem měla sedm sourozenců.Byla jsem velmi malé štěňátko,nebož jsem přišla na svět

jako poslední ze všech sourozenců.Když nadešel ten správný čas a přijela si pro mě panička,tak jsem s ní něchtěla

mít nic společného,sedla jsem si pod stůl dostatečně daleko,i když moje mamča jí byla hned na klíně,tak já

radči hodila bobek pod stolem.Nakonec jsem jela s paničkou dlouhou cestu do nového domova skoro přes celou

republiku do Českého ráje,ale neustále jsem s ní nechtěla mít nic moc společného,jenže když jsme dojeli tak se mi

to začlo líbit.Potom zachrastili granulky,a tak jsem se nacpala k prasknutí a už jsem byla s paničkou kámoš.Když mi

ukázali hafany tak to bylo fajn,to jsem se cítila jak doma všude plno pejsků,který mám všechny správně

spacifikovaný,nejlepší kámoška je Olivka,kterou když vidím tak jí musím vytrhat pár chlůpu.

                                        Čas plynul a já jsem pomalu rostla a rostla a dělala s paničkou různé nové věci,ale

nejvíc mě baví když lítáme po parkuru hlavně ty párky "mňam to bych dělala i kotrmelec",ale takový procházky po

lese,koupání v rybníku či bazénu,hraní si s pískacími hračkami,ale jak to nepíská tak to musím zteky zničit nebo

hraní s klackem na loukách není k zahození,ale nejradči někoho sekýruji co má dělat. No prostě všichni musí

poslouchat jen mě a běda jak chce někdo odporovat.No a nejvíc mi dokáže panička rozčílit,když se začne hrozně

smát a já nevím čemu,co kdyby se smála mě to by byla drzost.

                                       Pak přišla velmi smutná chvilka mého života,když jsem musela být třičtvrtě roku bez

pohybu,ale já jsem se nedala a bojovala jsem jak jsem mohla,dokonce jsem musela ke své vší bolesti utěšovat ještě

páníčky.V tomto období mi páničkové pořídili dvě šeltičí kámošky,které mi pomohli v těch nejhorších chvílích

zapomenout na to,co se mi stalo a chtěla jsem si s nimi hrát,tak jsem překonala i bolest a bojovala jsem a vyplatilo

se,jelikož jsem se z toho dostala úplně neskutečně tak na 200% dle vetreniřů.

                                       Od té doby si užívám plnými doušky života jako před tím neštěstím,ještě s tím

zpestřením,že mám své nové psí kámošky a momentálně bydlím s paničkou v Brně,kde bydlíme v bytě,kde mám

další dva nové kamarády šeltiáky.Sice jsem v tédle smečce nejmenčí šeltička,ale všichni musí poslouchat mě.

Nejradči mám ve smečce svého zatím nejmladčího šeltiáka Ozíka s ním se musíme neustále provokovat,honit,

kousat se a nejradči si navzájem kradem pískací hračky"nejradči mám jeho medvěda a on mi neustále krade

chobotnici".

                                                                                                                          Ahojky zdraví vás

                                                                                                                                                 Lilík